Prožívej... :)

Všechny naše životy... včetně tohoto... žijeme proto abychom prožívali... :)

Prožívejme... :)

orel_kolaz

  Tento text jsem začal psát proto, že ač donedávna odpůrce věcí jako je Facebook, byl jsem inspirován se ke komunikaci na tomto serveru připojit, protože jsem si uvědomil, že je zde připojených mnoho lidí, se kterými je možné se touto cestou podělit o svoje pocity, poznat jejich pocity a názory a hlavně že to zde nemusí být pouze o bezduchém tlachání a přetvářce, skryté za neexistujícími jmény, ale že je zde možné prostě a jednoduše napsat PRAVDU a je úplně jedno (je to JEDNO:-) jestli si ji přečte jeden člověk nebo milion.. nebo žádný!! :-) 

  No a když jsem se zaregistroval, juklo na mne pole, kde bych měl napsat něco o sobě (myslím, že se to jmenuje zeď a bylo tam mnohem méně místa než mi nakonec stačilo:-)) byla napsána otázka "Co se Vám honí hlavou". Zajímavý návod... a už to jelo.

  Pokud bych měl říci co se mi honí hlavou, pak bych asi psal dlouho a dlouho... a možná taky ne. Hlavou se mi honí vlastně jediné, s čím vše souvisí. Jak být šťastný, jak být svobodný... jak zářit a svítit pouze sebou samým, svým bytím. A ani to není přesné, protože prst, ukazující na ono "jak", na cestu k tomu o čem mluvím je relativně snadné najít. Informace jsou přístupné a jsou nad slunce jasné. Proč je ale někdy tak složité se jimi nechat vést a především je žít??? Proč si zároveň pokládáme otázku "jak být šťastný a svobodný" a zároveň odmítáme či nedokážeme v mnoha směrech dělat to, co nás šťastnými a svobodnými učiní.. nebo to alespoň zkusit abychom, jsa skeptici, alespoň věděli, že to "nefunguje"?? Je to ze strachu, že bychom mohli přijít na to, že to funguje a pak by vše co jsme doposud "věděli" spadlo jako domeček z karet? Proč se této destrukce iluzí, kterými vytrvale žijeme a ke kterým se doblba (ano, použil jsem název výborného a podceněného filmu) stále modlíme a uctíváme je z generace na generaci vlastně tak bojíme? Připadá mi to jako bonmot, který se dříve říkal o výplatní pásce, totiž že lidem je bližší to dlouhé bílé nic a na konci už vůbec nic, ale s jistotou každý měsíc než touha vypadnout od toho všeho a dělat to co mne baví i za cenu "nejistoty".

  Ptám se sám sebe jestli znám někoho, který by mi na otázku "jsi šťastný?" odpověděl bez váhání "ANO!" a já bych mu to uvěřil. Ne rozumem, ale srdcem, pohledem do očí. Nikdo takový mne nenapadá a jestli, tak bych je na prstech jedné ruky spočítal. Jak to je tedy možné? Jak je možné, že dobrovolně žijeme NE-šťastné (nezaměňovat za slovo nešťastné... i když..) životy?? Proč s tím něco neuděláme? Proč je naší po generace zakódovanou reakcí na jakýkoliv signál toho, že by to šlo jen "ale víš, problém je v tom..."?!? Co je ten veliký strach, který nám brání roztáhnout křídla a vznést se nad to všechno?? Strach z neznáma? A myslíte, že tam někde bude hůř?? Strach ze ztráty vlastní důležitosti, vlastní uměle vytvořené pozice (pózy), ve kterou věříme? Kdo se bojí? My? Jestli si odpovíme, že my ne, pak do kanálu s tím strachem, který není náš. A jestli ano, tak čeho se bojíme? Co že to vlastně "ztratíme"? Kdo se zajímá o naši důležitost?? Víte kdo? Jen a jen „my“, konkrétně naše ego, které se bojí že nebude mít hlavní slovo… protože ostatní to nezajímá, ti mají dost starostí sami se sebou!! Brání nám v tom odpovědnost? Ale za co? Za střežení rodinného stříbra - iluze nutnosti protrpět svůj život? Život přece není žádné peříčko, to není žádná legrace!!! To jsme přece slýchali. A jak by to taky mohlo být jinak??

  A co když víme a vidíme, že by to jinak být mohlo? A že to také jinak je??? My to víme, na 100% to víme, ale rozhodli jsme se hrát hru na nevědění, sami se sebou, protože ostatním je po tom putna. Maximálně se radostně k této naší hloupé hře připojí. Vlastně se k ní připojí rychle a velmi ochotně, protože si tím vlastně potvrdí to, že to vidí stejně... stejně "správně" a utvrdí se vzájemně v tom, že to je tak vlastně v pořádku a že to jinak nejde. Jak by mohlo, většina tak přece žije a tak je to prostě tak!!! A víte co? Mají pravdu. Henry Ford prý kdysi řekl: „Když řeknete, že to dokážete nebo když řeknete, že ne, v obou případech máte pravdu“!! A tak to je. Jestli je to vše špatné a každý každému ubližuje, je to „pravda“. Určitě pro ten dav lidí, kteří se v tom budou stále a doblba utvrzovat.

  Ale já vím, že to tak není a že není na světě ani ve vesmíru nikdo, kdo by mi mohl ublížit, kdo by mi mohl škodit, kdo by mne mohl konejšit, urazit, uklidnit, ponížit, potěšit, zklamat, uspokojit, vystrašit, zachránit, podvést… nebo odvést… kromě MNE!!! Jestli chci být nešťastný, zničený, obětovaný, můžu a mám na to právo. Klidně mohu být ponížený a ukřivděný a zklamaný, MŮŽU a nikdo mi to nemůže zakázat, nikdo a nic mi v tom nezabrání!!! Můžu si to dosyta užívat jak chci dlouho!! Je úplně jedno co se kolem mne reálně bude dít, hlavní je to ROZHODNUTÍ!!

  A jestli chci být šťastný a svobodný?? No to samozřejmě můžu úplně stejně!!! A víte co, ani v tom mi nikdo nezabrání!! :-))

  INFORMACE MÁME A ROZHODNUTÍ JE NA NÁS!!! A co zbývá? Maličkost…

  „JEN“ TO VŠECHNO ŽÍT... A PROŽÍVAT :)



   Přeji všem silné a jasné světlo na cestu, Vaše světlo… 

                                                                                                                Martin


 


 


 


 


 


 

19.12.2009 16:40:00 | stálý odkaz


© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se